V zajetí rodinného stereotypu?

18. července 2013 v 19:04 |  Názory na život
Tento článek je poměrně dlouhý a možná vás právě délka odradí od jeho čtení, ale v tomto článku já popisuju svůj život od doby,co jsme se přestěhovali doteď. V závěru najdete jednu cennou radu, ale věřte, že ji plně pochopíte až po úspěšném přečtení celého povídání.

Již 7 let žiju s rodiči a mladší sestrou v nejvýchodnějším bodě České republiky - vesnici jménem Bukovec. Upřímně, to není nejvýchodnější bod ČR, to je snad největší prd*l světa (omlouvám se). Máma nás sem odtáhla když mi bylo 11 s tím, že konečně budeme mít klid od sousedů. To měla pravdu! A jaký! To jsem ale nevděla co nás ještě čeká. To nevěděl nikdo z nás.

Představte si svah, na tom svau cesta vedoucí do nikam a vedle té cesty středně velký dům (asi 50 let starý) a dřevěnou stodolu, která vypadá, že je asi tak o tři staletí starší. Máte? V tom případě gratuluji, objevili jste místo, kde bydlím. Ještě doplním, že asi 300 metrů pod náma je další dům se starou stodolou, kde bydlí dva staří lidé (oni se staře jenom tváří, věřte mi). Tak tedy, ve výše popsané lokalitě já bydlím. Kolem baráku ještě najdete přilehlé louky o vleikosti dvou hektarů.

Život tady začal mou první větou při pohledu na dům: "Jak tady budeme bydlet?" Ano, ve svých jedenácti letech jsem přemýšlela takhle radikálně a dost pesimisticky. No tak si představte vnitřek domu. Má dvě patra. Úplně dole tři prázdné místnosti, chodba v hrozném stavu a starý záchod a malá místnůstka, která se stala později "špajzem". Ve druhém patře pak další tři místnosti. Všude samý prach, odloupaná omítka, žádná podlaha, jen staré parkety. No řekněte, nepomysleli byste si to stejné co já ve svých jedenácti letech? No co, pracovat a opravovat se bude za pochodu. Takže ve vrchním patře se udělal z jedný místnosti obývák, ložnice, kuchyň i jídelna zároveň. Fascinující že? Pamatuji si jak jsme se tam koukali na televizi. Všichni čtyři nacpaní v jedný posteli doufajíc, že se pod námi nepropadne. No, když se vrátím k pracím na domě, já se sestrou jsme měly začít chodit do místní školy, a mezitím se ve vrchním patře stačil udělat náš dětský pokoj. Už to bylo lepší. Potom přišla na řadu dlažba v dolním patře a vyklízení podkroví (kde je stejně zase bordel). Následovalo vybavení a úprava máminého království - kuchyně a obýváku s ložnicí. Jako poslední přišlo na řadu opět horní patro, kde si táta zřídil pracovnu a vedle našeho dětského pokoje pokoj pro hosty (kterých bylo asi půl tuctu do roka že...). Dům byl hotov. I když stále vypadal, že se každou chvíli zřítí a televize Nova nás bude moct opět poctít vzácnou návštěvou obce Bukovec, žije se nám tady dobře (docela).

Pak přišel hlavní důvod, proč jsme se přestěhovali na samotu. Hospodářská zvířata. Já vím, říkáte si asi: "Vždyť je to fajn chovat zvířata, všechno to hospodaření, a radost z nových přírůstků..." a bla bla a další růžovými brýlemi zakryté kecy. Máte pravdu! Je to fajn a krásný, ale jen první.... No, já říkám tak první čtyři roky. Pak už to člověku začne lézt na mozek, protože je toho moc, a v kombinaci s volným časem a školou je to dost velká výbušnina. Tedy zpátky - nakoupilo se hromada hospodářských zvířat, všechna jaká si představíte. Ale každý ten kus toho zvířete vynásobte desetkrát, a vyjde vám výsledné množství našich zvířat. No přijde vám to ještě krásný? Mě teda ne.

Představte si že 365 dní v roce, po dobu sedmi let (můj dosavadní pobyt v Bukovci) ráno vstanete ve 4:30, odcházíte do školy v 5:30, vracíte se ve čtyři, a v pět odcházíte ven obstarat všechna ta zvířata. Od této práce se vrátíte o půl osmé večer. Jste rádi že se stíháte učit a v jedenáct padáte únavou do své postele s myšlenoku na další, úplně stejný den. Takhle to chodí v pracovní dny, o víkendech a volnech se to liší tím, že vstáváte v 5:45 a odcházíte ven, vrátíte se v devět, přes den vás čeká další práce spojená s potřebami či úklidem kolem zvířectva, odpoledne v pět ocházíte opět ven a vracíte se v osm, s tím že se aspoň kouknete na nějký ten film. Upřímně, pro mě je to už utrpení.

Tohle všechno byl jeden obrovský sen mý mámy. Náš vztah se začal hroutit loni, kdy jsem si našla přítele z Žatce (to je daleko za Prahou) a začala jezdit za ním, nevěnovala jsem se povinnostem doma a nevěnovala jsem se mámě. Takže díky tomu začaly vznikat často hádky, pak se máma začala hádat s tátou a už to klesalo a klesalo. Nic hezkýho, ale nemáme si co vyčítat, takhle to prostě chodí ve více než polovině domácnostech, které tvoří "šťastné" rodiny s dětmi. Já osobně mámu za to že nás odtáhla do týhle díry, nenávidím.

Víte jak teď žiju? Za necelý rok mě čeká maturita a pak odchod na vysněnou vysokou školu (pokud mě na ni přijmou). Chtěla bych jít studovat práva, zařídit si bydlení s mým přítelem a začít svůj život mimo tu "východňáckou" díru republiky.

Na závěr vám dám radu. Pokud sníte o vlastní malé "farmě", velmi vážně a s rozumem o tom popřemýšlejte. Protože jakmile se pro toto rozhodnete, budete k farmaření připoutání až do konce života. Nebo do konce života těch zvířat. Budete vězni sami sobě a svému rozhodnutí. Pokud už chcete přírodu a venkov, postačí vám dva pejsi na hlídání, deset slepiček, malá koza a kočka. Víc opravdu nepotřebujete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aailyyn Aailyyn | Web | 18. července 2013 v 22:40 | Reagovat

Já už bych se na vesnici nevrátila. Naprosto mi vyhovuje bydlení v paneláku, který neznamená naprosto žádnou starost. Upřímně řečeno, kdo dneska potřebuje stádo koz a hejno slepic, když chceš zvíře, pořídíš si psa nebo kočku klidně do bytu. Což o ta zvířata, ale polorozpadlý dům na vesnici je nevděčný, pořád je co opravovat a ve finále je rekonstrukce dražší než hypotéka na pozemek i s kompletně postaveným domem od základů. V paneláku člověk otočí kohoutem u topení a nemusí řešit netěsnící okna (pokud nebydlí v nějakým minulorežimním reliktu, kde jsou plastová okna naprosté sci-fi).

2 nutlife nutlife | 19. července 2013 v 9:10 | Reagovat

Ty by jsi mohla být spisovatelka, máš velkou slovní zásobu a hezky píšeš:)
Vyfotíš prosím svůj dům?:))

3 Ramona Ramona | Web | 19. července 2013 v 9:18 | Reagovat

[2]: Ahoj, moc děkuju za pochvalu, mám rozepsanou jednu knížku, možná tím to bude :D. Jinak klidně vyfotím, během dneška nebo spíš zítřka se do toho pustím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama